Zdrojový kód

(The Source Code, 2011, dir. Duncan Jones)

Na myšlence, že ke každému rozhodnutí existuje alternativa, která se realizuje v paralelním vesmíru, a že všechno mohlo (a může) být úplně jinak, je něco až magneticky přitažlivého. Ve filmové branži si to už potvrdili Kieslowski v Náhodě, Tykwer v Lole, Gruber s Bressem v Osudovém doteku a mnoho jiných v mnohem blbějších filmech. Duncan Jones, autor perfektní sci-fi komořiny Moon, na kterou si tu snad taky jednou vzpomenu, se tohoto tématu zmocnil, pravda, s malou inovací, ve svém zatím posledním dílku Zdrojový kód (mimochodem, teď pracuje na zfilmování World of Warcraft. Bůh nás netrestej!).

Romantika na osm minut

Romantika na osm minut

Tady je story: Kapitán Colter Stevens létal s bojovým vrtulníkem v Afghanistánu a poslední, na co si vzpomíná, je, že měl nehodu. Proto ho poměrně překvapí, když se probudí na palubě vlaku do Chicaga a jeho občanka říká, že se jmenuje úplně jinak. Navíc se „probudí“ přímo uprostřed rozhovoru s krásnou spolucestující Christinou, kterou vidí poprvé v životě… A to nejhorší ještě Colter neví: ve vlaku totiž tiká bomba, která za 8 minut zabije jeho i všechny cestující. Důvtipný divák rychle pochopí, o co tu běží (*spoiler alert* , ale nijak zvlášť velký, totéž se dozvíte na přebalu dvdéčka): Colter byl nasazen do programu „Obležený hrad“ – zvláštní vojensko-vědecké mise, jejímž cílem je skrze vzpomínky obětí násilných incidentů získat informace vedoucí k dopadení pachatelů.

Těžký ráno na kolejích...

Těžký ráno na kolejích...

Kdyby to však bylo všechno takhle jednoduché, nedostal by se Zdrojový kód o moc dál než Na hromnice o den více. Zatím jsem, jak jste si určitě všimli, neřekl o „možných světech“ ani slovo. Zásadní změna totiž nastane, když Colterovi dojde, že vše, co během každého „replaye“ vlakové situace vykoná, není jen „verzí“ vzpomínky nešťastníka, který bombový útok nepřežil, ale skutečnou alternativní realitou, skrz níž je možné zasahovat nejen do událostí života jeho nové identity, ale i do života „zdejšího“ Coltera Stevense, anebo lidí, kteří projekt Zdrojový kód řídí. Duncan naštěstí drží „světy“ oddělené, takže změny, které Colter provede v kódu, nemají na dění v jeho realitě bezprostřední vliv. Díky tomu se nekoná nic tak bláznivě zábavného jako V kůži Johna Malkoviche. V jednom ohledu ale přeci jenom Colterovy činy vliv mají: informace, které v kódu získá, jsou pravdivé i ve „skutečném“ světě – právě na této myšlence je Zdrojový kód – jako vynález, i jako film – postaven.

A v tomto směru lze pochopit Colterovu závěrečnou snahu „ještě jednou se vrátit“ a dát všechno do pořádku: ne proto, aby byl „jeho“ svět lepší; ani proto, aby existoval svět, ve kterém se vše stane správně (protože takový svět, stejně jako všechny ostatní, beze sporu existuje); ale proto, aby „byl u toho“, či ještě přesněji, aby byl tím činitelem, který dá všechno do pořádku právě on sám. Aby se jako cestovatel mezi alternativními dimenzemi podílel – totiž právě on, a ne žádný alternativní Colter Stevens – svými osmi minutami na tom „nejlepším z možných světů.“ (Závěrečný happy end je v tomto ohledu nelogickým lapsem.)

Copak se asi skrývá v této patriotické krabičce?
Copak se asi skrývá v této patriotické krabičce?

Pokud máte pocit, že to celé stojí tak trochu na vodě, tak… Máte pravdu. Stojí to na vodě. Na druhou stranu se na to celkem příjemně kouká. Tempo je svižné, kamera decentní, hudba neruší, i když zní spíš jako z televizního seriálu… Herecké výkony jsou minimálně v normě, v některých případech (Jake Gyllenhaal v hlavní roli a Vera Farmiga jako jeho „styčná důstojnice“ Goodwinová) jsou dokonce vynikající.

Kdybych si měl vybrat mezi Zdrojovým kódem a Měsícem, vybral bych si Měsíc. Ale kdyby mi omylem přeci jen zabalili Zdrojový kód, zas až tak moc bych se nezlobil. Přijde mi, že logicky nedrží moc dobře pohormadě, a že to Jonesův scénarista Ben Ripley trochu s tou kvantovou fyzikou ustřelil. Ale co už.

Enderova hra: Zbraně hromadného ničení dětem do rukou nepatří

(Ender’s Game, 2013, dir. Gavin Hood)

Ender ve hře

Ender ve hře

Je příjemným osvěžením, když si nový blockbuster, zaměřený na teenage publikum, nevezme za předlohu některý pofidérní hitový knižní titul z posledních let, ale sáhne po léty prověřené sci-fi klasice. Přesně to se stalo s Enderovou hrou Orsona Scotta Carda (rok vydání 1985). Jen díky populární předloze a vysokému rozpočtu se o něm už na podzim mluvilo jako o největší sci-fi naději letošního roku (spolu s Pacific Rim Guillerma del Tora). Nadšená očekávání se sice úplně nevyplnila, ale přesto je Enderova hra koukatelná, svižná a zábavná scifárna s poselstvím (o jehož hloubce nechť si rozhodne každý sám).

Cardova předloha je plnohodnotný sci-fi román s hutným dějem a epickou šíří, takže vtěsnat ho do dvou hodin musela být pro scénaristy solidní výzva. Nakonec se to podařilo, film drží pohromadě docela slušně, ubírá se vpřed s rychlostí splašené lokomotivy a ačkoliv by si některá dramata zasloužila volnější tempo, alespoň jsem se utěšoval, že se Gavin Hood s ničím moc nemaže. Jinými slovy, jestli tohle náhodou čte některý česky-mluvící kamarád Petera Jacksona, řekněte mu, prosím, že sekat Hobita na tři díly byla kardinální volovina.

Škola pro stratégy

Škola pro stratégy

Ale zpátky k Enderovi. Premisa filmu je poměrně okoukaná: Zemi napadli hmyzoidní emzáci, jimž se celkem přiléhavě říká „termiťané“ (…protože mají rádi ovesnou kaši, proč asi?), rozseli smrt a zkázu, ale nakonec byli s vypětím všech sil odraženi. Ale to, co jiné filmy řeší dvě hodiny, to vám Enderova hra řekne ještě před úvodními titulky. Otázkou je, co se stalo potom

Od prvního útoku termiťanů žijí lidé ve strachu a neustálé bojové pohotovosti. Aby se na jejich návrat připravili, spustili armádní pohlaváři speciální výcvikový program pro talentované děti, jehož úkolem je vybrat ty nejlepší z nejlepších a vytrénovat z nich ještě lepší. Stvořit generaci absolutních válečníků, kteří ovládnou technologii, taktiku i psychologii nepřítele a nakonec ho porazí. A tady bych si dovolil zdůraznit: nemluvíme o kadetech z West Pointu, ale o dvanáctiletých dětech!

Termiťan v celé své kráse a síle

Termiťan v celé své kráse a síle

Ender Wiggin je tím nejlepším z nejlepších. Je to jasné od prvního záběru a nikdy o tom ani na vteřinu nezapochybujete. Tenhle ušatý chlapeček s šarmem mladého Sheldona Coopera hraje první ligu ve videohrách, třídní tyrany likviduje s brutalitou Rorschacha ze Strážců a sem tam utrousí moudro, že by se za něj Sun-Tzu nemusel stydět. Hned na začátku si ho také všimne plukovník Graf a – stejně jako divák – má jasno. Většinu filmu tak sledujete, jak to Ender natírá jednomu floutkovi za druhým, probojovává si svou cestu z „přípravky“ do bojové školy a z bojové školy do školy pro důstojníky, a nakonec až do skutečné akce. Jak to s ním dopadne, prozrazovat nebudu, protože nestojím o to, aby mi někdo nechal v posteli koňskou hlavu, že jsem mu zaspoileroval film. Řeknu jen, že trikových scén si užijete.

Enderova hra má mnoho významových ostnů, které stojí za úvahu. Je morální vést „preventivní“ válku a zašlapat nepřítele ještě v zárodku, nebo máme povinnost pokusit se zabránit agresi veškerými nenásilnými prostředky – a k násilí se uchýlit, až jsme-li napadeni? Má jedna generace právo obětovat nevinost svých dětí za vlastní bezpečí? Jaký je rozdíl mezi zabíjením ve videohrách a ve skutečnosti? Lze vůbec a jakkoliv ospravedlnit „totální řešení“? A co bude s dětskými vojáky, až tahle válka skončí? Všechny tyhle otázky mají společné dvě věci: dávají docela dobrý smysl – a položíte si je až cestou z kina domů, protože samotný film jim nedává skoro žádný prostor.

Naopak se snaží dolovat z malého Napoleona nějakou tu psychologii a zaplést ho do emocionálních vztahů s otcovským plk. Grafem, se sestrou Valentine, s „kamarádkou“ Petrou a dalšími postavami. Chápu, že teen-film musí být trochu doják a nakonec se ten kontrast mezi Enderem-smrtícím stratégem a Enderem-dvanáctiletým klukem právě v těhle „osobních“ scénách odhaloval nejlépe. Ale stejně jim neodpustím, že jsou klišovité, pitomé a díky dětským hercům taky blbě zahrané.

Ender vypadá jako malý Shelly Cooper.

Ender vypadá jako malý Shelly Cooper.

Co se ostatních stránek filmu týče, neurazí, ale ani nepotěší. Scény z her v nulové gravitaci jsou asi to vizuálně nejlepší, co Enderova hra nabízí; zbytek je počítačová grafika bez nápadu, generické sci-fi prostředí a občas záběr na vesmír. Vyloženě mě štvalo recyklování trikových záběrů (některé uvidíte za film i třikrát), ale co dělat – možná rozpočet nakonec nebyl tak velkorysý, jak jsme si mysleli. Zvuk i hudba jsou naprosto nevýrazné: neruší, ale v hlavě vám nezůstanou.

Sečteno a podtrženo, kdyby Hood natáhnul Enderovu hru ještě o nějakých patnáct minut, trochu ubral z plynu, víc rozvinul morálně-filozofická dilemata a dodal filmu trochu osobitosti, mohla to být podívaná roku. V současné podobě jsou to Bradavice po dvacáté sedmé, tentokrát ve vesmíru…

Mimochodem, navzdory kritice bych se nebránil, kdyby se film dočkal pokračování. Bohužel mám strach, že po nepříliš povzbudivých recenzích – a malém kasovním úspěchu – máme opět co do činění se ságou, která skončí prvním dílem. A to je v tomhle případě přeci jenom škoda.